A v posled v svrchovanou ironii
té slávy, po níž lačen zmírá jiný,
ku svojí pověsti tak božsky líný
a tak macešský k vlastní poesii;
tu lyru, v kterou všecky živly bijí,
kde Caliban řve, lkají elfů stíny,
kde gigantické spějí kroky viny
i vzdušné krůčky lásky jak sen míjí,
Toto všecko: záští, ctižádost a lásku
a hněv a vzruch a žal a vzlet a práci,
čím člověk jest, čím dýchá a čím stůně,
dát nedbale tak v nebezpečnou sázku,
v hru náhodě a v pospas kombinaci:
toť démant velkosti tvé na koruně!