Jak v ručejích déšť s chmurných mračen padá.
Strom patří k nebi v němé resignaci,
jak troska lodě hvozd se v mlhu ztrácí,
a skoro k nebi lnou až pustá lada.
Teď, srdce, sami jsme. Jde vidin řada,
jak deštné pruhy mizí a se vrací.
Co’s dobylo svou snahou, touhou, prací?
Teď poslední tvá naděj v hrob se skládá.
Je smutno. Kdyby aspoň vítr kvílil!
Vše v směsi zmateno a svět je šerý.
Kde najít jen, co bylo snů tvých osou?
Déšť všedních hodin, chabé srdce, schýlil
květ odvahy tvé, hyneš bez důvěry,
sta krůpějí kol – žádná z nich však rosou!