V olšin a habrů odvěký stín
na pustém svahu klepával mlýn.
Neklepá více, v rozvalech sní,
pouhá jen troska v mraků spěch ční.
Zborcené kolo, místo vln stín
honí se v trouchni, kde roste blín.
Mleček tu zněly pokřik a smích,
poslední ohlas ozvěny ztich’.
Říkali, tady ďáblův jest mlýn,
na střeše leží věčný mu stín.
Stárkem prý čert byl, duše v mzdu shráb’
v pomluvách, v klevetech dědků i bab.
Mlynáře v posled s mlynářkou vzal,
stavení zpustlo v úbočí skal.
Mrtvo kol, ticho, němý skal klín,
v olších a habrech čertův tlí mlýn.