Smrt vešla do chaty a venku zbyli dva její druzi. První Anděl bílý, jas jehož hvězdný v řízu světla stápí, a druhý s maskou Satana a s drápy
a rohy, jak ho Albert Dürer kreslí. Ti oba k chatrči se stejně snesli, jak při soumraku světla pruh a chmura, jak motýl zářící a černá můra;
a smrt co uvnitř konala svou práci, si na práh sedli podivní ti ptáci, a než tam smačkla hrdlo nemocnému ta kmotra, která říká Amen všemu,
jež ťuká dnes a zítra hromem buší, ti dva spor začali tam o tu duši, tu malou dušku, scvrklou bolem, strachy. Děl Anděl: V hvězdné oděju ji nachy,
neb jako dítě prostá je a cudna. Milosti boží nesměrná je studna a kapkou bude v ní ta duše malá; ač hřešila, však ona litovala,
a plamen lítosti je duše lázeň. Pojď, vážko zlatá, zaplaš trud a bázeň, pojď, zakmitni se v lemu boží řízy jak světluška, jež ve vrkočích mizí
té noci, která nad horami vstává! Tě vítá ráj a vyvolených sláva! Tam svatí v nebi juž čekají na tě, tam svítí stromy v purpuru a zlatě,
v nich ptáci pějí. V klín svůj svatá Panna tě chytne, holubičko, štěstí mana tě opojí při zpěvu Serafinů. Pod stromem Parakleta sedneš v stínu
a všecko, na zemi co’s vytrpěla, ti bude pouze jako bajka ztmělá. Pojď, pospíchej a v let se dáme k nebi! A proti Anděli se Satan šklebí:
Ta duše má jest, darmo pro ni kvílíš, neb málo kála se, hřešila příliš, je scvrklá záštím, závistí je žlutá a v zárodku svém zhouby dechem tknutá.
Je bezdná, děsná propast, sluje vina, tam spěchat nebyla ta duše líná. Pojď, šedý brouku pekelného luhu, vlez v kotel síry, který na odsluhu
tě čeká mezi pekla vyvolenci a mezi kleštěmi a smoly věnci. Ty’s má, ty’s má, zlo vládne vždy a všade a křídlo mé se jak stín černý klade
na zem i moře, ba i přes tvář Boha! Pojď, Smrti, pojď, proč váhá tvoje noha? Tu duši sem! Zpět, Satane, a vari! Má je ta duše, arcivrahu starý,
dost zloby tvé! děl Anděl s vlídnou tváří. – Má duše je a sotva se ti zdaří mně vyrvat ji a pekelnému dolu! Co tito dva tak hádali se spolu,
Smrt v jizbě dlouhou, těžkou měla práci tak, pomalu že luny srp se ztrácí a hvězdy blednou. Zlý spor neustává. V tom kdosi třetí mezi ty dva vstává,
tvář jeho nelze dobře rozeznati: sta paprsků v ní oba vidí pláti, plášť azur je, jde od země až k moři a v kadeřích, hle, jitřenka mu hoří
a obličej, to samo slunce žhoucí a hlas dí jako teplý život vroucí: Zpět oba, duše ta jest pouze moje! Pojď, atome, splyň ve života zdroje,
na tebe velká matka čeká, země! Tam spočineš, tam spáti budeš jemně, pojď, bublino, splyň klidně s valným tokem, buď písní v hrdle ptáka, rosným okem
buď v svěží trávě, květem na jabloni! Buď vším, co pěje, letí, pláče, zvoní, buď růží, hvězdou, azurem a jasem! Co neznámý tak jásavým děl hlasem,
Smrt dokonala svoji práci v chatě i vyšla ven, svět planul v jitra zlatě, co strom a keř se v lesk a vůni topí. Po druzích jejích nebylo kol stopy.
Cookies on Poetry Cove