Pokud pějí v houštině a mechu,
jistě každý naslouchá jim rád,
žití hlásají ti v sterém echu,
jde z nich hudba, úkoj, sdílný chlad;
začnou-li však v divé vášni hřmíti,
až kol otřásá se, duní zem,
děsem srdce mohou naplniti
démonickým každým úderem.
Jako v zemi tak jsou i v tvé hrudi.
Znáš je dobře – pokad pomalu
se jich tepna k písni lásky budí,
trysk jich hárá v světla opálu,
jak jsou snivé! – Ale v náhlém hřmění,
když se vzeprou, zařvou sopečné,
srdce zžhnou, až v smrti utišení
zkrotí jeho vášně zbytečné.
Co v tvém srdci, dřímá v duši davu,
srdce jednoho jest srdcem všech;
osudem co odsouzeno k tmavu,
touží k světlu, byť i v aeonech!
Jednou v posled otřese to všemi,
k hvězdám tryskne v jek a soptění,
nad puklou tak povznesli se zemí
gigantové věky pohřbení!