Špičky se družně k sobě tulí
pod uschlým listím lonské zimy,
ty jako vížky pod kopulí,
ty s paraplátky nahnědlými.
Pojď v les, udělej mi to k vůli!
Jdem, sotva k nim jsme pokleknuli,
jak’s utrhla je prsty svými,
mé rty ve chvatu jich se tknuly
špičky.
Ty’s utrhla, já zůstal v půli
na cestě k štěstí, růžovými
rty zněl tvůj smích, a s švitornými
se ptáci křídly rozlétnuli;
já cítil v jejich bujné zvůli
špičky.