Již půlnoc balvan tmy své z dálky valí,
již spící město zahrnula v stíny;
vše mrtvo, jak by řeky do hlubiny
sjel denní ruch, i věže mlha halí.
Tou svítilen se matné světlo kalí;
pilíře mostu kreslí černé klíny
do spousty vln, spád jejichž těžký, líný
zní, jak by mrtví z hrobů rozmlouvali.
Jak zříceniny tmí se řady domů,
jak trosky rysy věží, kytky stromů,
po kterých Noci obrovská dlaň sahá.
A maně stará báj se v mysli zdvihne,
kdy vozka stane v poušti, bičem švihne
a řekne si: Zde stála druhdy Praha!