Řím oddych’ sobě z hloubi. Otroků
juž vzpoura zlomena mocí,
lstí, svárem, řadou dlouhých útoků
a bojem ve dne i v noci.
Na cestách všech jen krev a krev a krev
i slunce v krvi se ztrácí,
zní mroucích ston a poraněných řev,
dnes vojsko těžkou má práci.
Šest tisíc křížů musí řadou stát,
ku Capui kde cesta,
číš ověnčenou by moh’ pozvedat
dnes vítěz zpupného města.
Šest tisíc křížů v tmavé nebe ční,
šest tisíc mrtvol z nich visí,
a z města jek orgie divoké zní
a v stony mroucích se mísí.
V tom Crassus rázem dělil fora dav,
svým hlasem přehlušil vřavu:
kde Spartacus jest, tisíc jiných hlav
rád za jeho dám hlavu!
Ten mrtev, dí otrok, v zápasu vír
s odvahou, sílu jež budí,
se vrhnul první, pravý bohatýr –
kdes leží s proklanou hrudí.
Sem s mrtvolou! hřmí Crassus. První všech
ta na kříž budiž vbita!
A nastal v davu shon a ruch a spěch
a smečka otroků hbitá
juž vleče zahalené v krev a prach
Spartaca mohutné tělo,
na první kříž s ním sterých paží vzmach...
však třikrát dolů jim sjelo.
A provazy jej spjali, řetězy
a hlavu na dřevo vbili,
a potom, jak se sluší vítězi,
ve tvář mu plili a pili.
Číš zněla v orgie hlahol a smích
k oslavě panského Říma,
jenž zkrušil otroků odboj a pych.
Tvář reka tiše dřímá.
Je psán v ní hluboký, vítězný klid,
jen v oku otázka klíčí:
Ó lidstvo, nežli vzplá jitra ti svit,
co křížů ještě se vztyčí!