Done Pedro, proslavený muži, ty ženichu věčný bez vady, Donnu Elviru kdy, sličnou růži, přesadíš do svojí zahrady?
Každý večer stojíš u balkonu, bez konce je tvoje vzdychání, srdce tvoje bouří v jednom stonu, div neklesne v propast zoufání.
A přec záříš jako čerstvá kytka, nechť se v slunci pleš tvá zablýská, za to přes hedbávná muší lýtka klátí hrot se tvého kordiska.
Vizte, kráčí nahoru a dolů, vysoké mu péro s přilby vlá; slyšte, kterak z tůně věčných bolů nové vzdechy šepcí ústa mdlá:
„Doňo krásná, skloňte se jen trošku přes balkonu husté mřížení, jen střevíček, bílou jen punčošku ať uvidím k svému spasení!
Nedovedu jako floutek mnohý na kytaru brnkat za šera, ani více nestačí mi nohy, bych moh’ balkon slezat z večera.
Připouštím, že čas v svém burácení mnohé vrásky vryl mi do čela, ale jedno vaše políbení – a hned všecky zmizí docela.
Vím, že každé těla mého hnutí nemá kouzla vábných gracií, jedno ale vaše obejmutí – a hned věčným mládím ožiji!
Za to ale dědicem jsem slávy, jakou sotva uzří příští věk, řád mám z Compostely, z Calatravy, zlaté rouno, modrý podvazek.
Meč můj dobře maurské roty znají, admiral jsem a dědičný grand, před třiceti lety na turnaji milostně mi kynul Ferdinand!
Doňo má! – co nejdřív se tu mihne Don Juan, kobylka dvounohá, věřte, že jej dýka moje stihne, ale kdy – to vězí u boha!
Doňo krásná, skloňte se jen trošku přes balkonu husté mřížení, jen střevíček, bílou jen punčošku ať uvidím k svému spasení!“
Elvira? – ta ve růžovém loubí sedí, sama růže v poupěti, s ráje slastí její duch se snoubí v Don Juana bouřném objetí.
„Slyšíš,“ šepce lásky sladkým stonem a Juana líbá na čelo, „jednou se zas dole pod balkonem tomu bláznu vzdychat zachtělo.
Má znít stále v naše objímání jeho ston jak skřeky havraní?“ A Don Juan v sladkém usmívání k jejím ňadrům hlavu uklání:
„Sladká Doňo, slunce mého žití, moh’ bych sice ostřím dýky své komáří to zhasit živobytí, jež chce zářit v touze mladistvé:
Jest mi ale u vás příliš blaze, než bych znovu lezl na balkon, pak by mně to mohlo přijít draze, kdybych nový vznítiti měl shon.
Co budu květ vašich líbat líček a se kochat v ňader vlnění, vystrčte mu zlatý pantoflíček skrz balkonu husté mřížení.
A tak oba oblažíte divem, stejnou budem pláti milostí: já ve vašich očí lesku snivém, on v punčošek vašich bělosti.
Libo-li však, ihned ostrou zbraní na místě mu za vás odpovím!“ – Doňa retů jeho v pousmání vějířem se dotkla perlovým.
Vystrčila rychle pantoflíček, rděla se jak růže v poupěti, a jak zlatý motýl s jejich líček lásky sen jim klesl v objetí.
Dole Pedro se skloněnou hlavou ve ztrnutí zbožném tiše stál a výš zíral, kde půlnocí tmavou pantoflíček jako hvězda plál.
Čarovná noc jižní při měsíčku obrací juž k slunci obličej; Pedro posud zírá k pantoflíčku – kde jest ale bílá nožka z něj?!
Cookies on Poetry Cove