Ne sochy antické klid ztrnulý,
jež stejná jest, ať slunce na ni svítí
neb ať se stíny nad ní shrnuly,
vždy božsky klidná dívá se v rej žití:
nám jiného, většího klidu třeba,
jak jiným vzduchu a čerstvého chleba.
Jen tvář buď klidna – srdce třeba mři!
jen zpěv buď ladný – duše pukej žalem!
svět postav našich žij – ty touho, vři
ve honu věčném za svým idealem!
buď z mramoru tvá hruď, však krví žhoucí
v ní slyš vždy velké srdce bouřně tlouci!
A vnitřních těchto bouří odlesky
když zjasní jemným svitem naše dílo,
pak mír v něm bude, souzvuk nebeský
jak děcku, které z prsu matky pilo,
a z vřavy vášní – soucit zbude vlídný,
s tou světa bídou, úsměvný a klidný.