Zas byl jsem souzen. Ach, po kolikáté!
Co práce jen si lidé se mnou dají,
víc než já s nimi, znova ohledají,
čím plám a chvím se, co mne nese, mate.
Měl vděčným bych být v duši láskou vzňaté,
já zatím jed jen z toho všeho ssaji,
neb zlobu zřím, jež za nimi se tají,
chce otrávit a tráví vzněty svaté.
Vím jedno jen, že před svým Bohem kdysi
stát budu čistší než před oněch soudem,
jichž Damoklův meč nad mnou stále visí.
Ať co chci dělám – vše jest pořád špatné,
že já to dělám – proč jsem ještě bloudem?
Kde brnění, jež proti zlobě platné?