V mrak slunce bylo ukryto den celý;
mha místo listí byla na větvích, den ztmělý
se zdál spíš k večeru než k jitru klonit.
Když vzpomínám, tu posud slyším zvonit,
a pohřební zas průvod vidím dlouhý.
Juž rakev stála nad hrobem a pouhý
jen okamžik – a měla dolů sjeti;
v hrob hlínu začaly juž házet děti –
tu náhle mrakem slunce záře blýskla
a světla řeka ve hrob tmavý tryskla;
ba slunce celé schýlilo se dolů
a složilo v hrob svoji aureolu,
jak vědělo by, že má zapotřebí
hrob světla, než se zavře na vždy. K nebi
jsem pohled tichý. Zde v dík slza stačí;
ten soucit oblohy mne pohnul k pláči.