Soucit.

Když na zemi žil ještě Šiva svatý, tu pozoroval všecko: západ zlatý jak trhá blesky černou mračen clonu, jež zrovna stádu zápasících slonů

les vroubila svým chmurným věncem stínů; vždy s pohnutím se díval na květinu, a když se koupal, děl: Jest voda svatá! A duše jeho byla kouzlem jata,

když viděl step, jak celá rovna moři se vlní vichrem, který roven oři přes květů jejich stvoly divě pádil, buď zapad’ v les neb v polích rýže řádil.

Však největší vždy lásku choval k zvěři, jak všichni, kteří milují a věří. V své poustevně on s ptáky žil a spával, jim po modlitbě z ruky jísti dával,

a po lese znal všecky tajné stopy, kterými k řece spěly antilopy v ten čas, kdy lvi u lvic na poušti spali. Kdys před svou chýší opřen o zvětralý

kmen bambusu snil, jeho duch u zřídel edenských bloudil. V tom, slyš! tepot křídel jej probudil a rychle hlavu zvednul a v mraku supa kroužícího shlédnul,

na holubici jak se vrhnout pílí; sup byl jak bod, jenž rostl každou chvílí. A než-li mohl anachoret snivý dlaň vztáhnouti, juž schvátil ji sup divý

a jal se její sněžné peří rváti. „Nech holubici! ustaň! jinou dáti chci tobě kořist, za to ručím tobě; smíš přihlásit se o ni v každé době,

jen zadrž teď, měj soucit s tím, kdo slabý! Srn na horách tvé spáry lépe svábí než ptáče, druh u poustevníka cely!“ Tak na supa se rozkřik’ Šiva smělý,

sup pustil holuba a zmizel v mraku. Šel svatý nyní rychlým krokem k ptáku, jej zved’ a hladil, za ňadra svá vložil, až zotavil se a zas celý ožil,

v svou sluj ho pustil, pták s ním bydlel na vždy. Dny míjely a přišel čas, kdy každý měl poustevník ku Gangu svaté vodě se vydat na pouť. Se zákonem v shodě

též Šiva šel. Juž prales svatý za ním, kde opic sta se houpá s laškováním, kde skrýše antilop je v tmavém houští, kde s křikem s větví papoušek se spouští,

kde lotos modrý jako dívčí oko do svatých zdrojů patří přehluboko. A brzy Šiva kráčel práznou stepí. Ni stromu kol, jen obzor velkolepý,

na jehož konci mračen rudá hříva. Snad na slunci kýs obr tamo zhřívá své ruce, z kterých ve stínech noc padá. Kol kamení jen plná dlouhá lada,

ni tvora, ani mušky, ani zmije. Tu v oblaku cos mocně křídly bije. Zved’ Šiva hlavu – poznal supa náhle. Zde v této poušti od pravěku zpráhlé

měl splnit slib svůj. Obrátil se k supu. „Ty tedy ku svému se hlásíš lupu? Zde těžko dát, a přece lehko zase! Své slovo splním, řek’ jsem, v každém čase,

nuž plním je!“ A v očích lásky plamen se Šiva sklonil, zvednul ostrý kámen, jal tlouci svoji hruď osmáhlou žárem, až tekla krev kol kouřícím se varem,

a rozbité pak vyrval srdce svoje a supu vstříc je hodil v mračen roje. „Zde vem a jez! já slovo svoje splnil!“ Sup chytil je. Před Šivy zrakem vlnil

se obzor v mze – snil o své holubici a úsměv ráje tkvěl na jeho líci.