Rád spěchám denně z hlučných ulic vřavy,
kde tichý domov s družinou snů čeká,
ve starých knihách motýlem duch těká,
než v myšlenky květ klesne plápolavý.
Kde všecko smíří jeden pohled smavý
dvou sladkých očí, z kterých míru řeka
mne stápí v hloubku něhy, kde mne leká
jen hodin ruch, jež spějí kol mé hlavy.
Jak v zámek zakletý po dlouhé pouti
bych šťastně dojel – nechám bouři douti,
bít v okna sníh a vichrů lkání vzrůstat;
a myslím: To jsou bouře dne a vření,
zášť, urážky a tíha práce denní;
teď doma jsem – ty musí venku zůstat.