Ty kosmu staviteli, srdcí zpovědníku,
co pravd se rozletělo jako zlaté včely,
kde vzíti slova žasu, modlitby a díků,
ty kosmu staviteli!
Ty Krásy pravé věčně mladý nápadníku,
ty soudce generac, jež přišly, aby mřely,
ty záhad řešiteli, diktatore mžiků,
co znělo paianů, a všecky oněměly –
tvé kletby zoufalce i šepot sladkých rtíků
v tvých verších tesaných pro věčnost zkameněly –
ty kosmu staviteli!