Tak s šperkem svým mne vesna nedojímá,
jak tklivá jeseň v pestrobarvém hávu,
kam země klade unavenou hlavu,
kde v říjnových mhách se tak sladce dřímá.
Nad mroucím ohněm slunce v stínech klímá,
kmet, večer mdlý, jenž patří ve záplavu
hasnoucích červánků, v jich zlatohlavu
dne žezlo slábnoucí již rukou třímá.
A z poslední své vycházky se valí
do města davy – zítra pršet bude,
je konec všemu, vítej, krbe milý!
Ó pláně v mlhách táhnoucí se v dáli,
ó hvozdy v pršce listů zlatorudé,
kdo myslí na vás v smutné noční chvíli?