Jdu obilím. Jak tiše v slunci zraje!
jdu, s každým klasem cítím, jak to pálí,
kol rozhlížím se, zda as nezakalí
se azurného moře dálné kraje.
Jdu, naslouchám a ve klasech to hraje
a zpívá, zvoní z blízka teď a z dáli,
jak na špičky by stoupal klásek malý
blíž slunci chtěje být, jež dnes tak plaje.
Juž zvadla chrpa, tmavý koukol svadnul
a kalich svlačce zavřen s meze spadnul,
jen klasy v slunce zří; snad vědí, třeba
že toho žáru, aby bylo chleba.
I cítím, zem co trpí, když je matkou,
jak prosa chleba můž být také sladkou.