Co na té formě, že mne vždycky láká?
Já nad ní uzavřel již účty žití,
přec rádo srdce vždycky něco cítí
jak stlumený vzlyk vězněného ptáka.
Co ještě ve mně touží nad oblaka?
Co z věčných zdrojů žádá úkoj píti,
se zvedá, vzlétá, hledá, zkvétá, řítí,
je hvězdný vír to, dětského let draka?
Já nevím. Svému následuji pudu.
Ó formo Petrarky, ó formo Tassa!
Ó kotvo v lásce, v zoufalství i trudu!
Nad zemskou vždycky pozvedáš mne hrudu,
a čím hruď rve se, zápolí a jásá,
vše rájem v tobě – jiný sotva budu!