Jak děl to Faust: Ty musíš, byť to stálo
tvé živobytí! Neb rci sám, proč k zjevu
jsi lákal ducha písní, když v svém hněvu
tě zdrtit můž’ a poví ti tak málo.
Ty musíš, dnes by utopií zdálo
se vše, co rozchvělo kdys nerv i cevu,
jak oře bodej ho a nuť jej k zpěvu,
řka: Otevři se! Vydej poklad, skálo!
Buš, srdce! Zraku, plaň! Myšlenko, vzleť!
Vy, oči, vryjte se ve kosmu divy! –
On písní duch dát musí odpověď!
Ať mozek třeští, v křeči chví se čivy,
co platno? Obzor tvůj se sklání, hleď,
rci: Utlouci se oň, jsi trpělivý?