Když poprvé mne do kolébky kladli,
já nevěděl, že stih’ jsem první břeh,
že moře – život přede mnou si leh’,
by lákal dál mne víry a skal bradly.
Teď šupiny snů dávno s očí spadly,
zchlad’ v srdci ošlehaném vášní žeh
a slední břeh mi kyne po letech,
to smrti břeh je, kde vše růže svadly.
Však mezi těmi bylo jiných břehů
a každý lákal a sliboval štěstí,
mír, lásku, blaho, slávu, rozkoš, něhu.
Ten ňader dívčích tvar měl, onen lýry,
ten v pohár šumící se hloubil v pěsti,
leč já zřel ony dva – víc nemám víry.