Den po dni monotonním spádem splývá,
můj roste hoch a na vdavky je dcera;
změť mračen vybouřených za mnou šerá,
jen pozdní slavík resignace zpívá.
A žiju, jako žil jsem odjakživa,
jen zdá se mi, že volněj z mého pera
můj starý vzdech i tužba moje sterá
ne v květné listy se, leč v žulu vrývá.
A cítím, jednou bude tato žula
tím kamenem, jenž na mou rakev klesne,
pak zbudou po mně slabé upomínky...
Snad ruka zmdlí, jež okovy mé kula!
Proč kula je? – A proč tak byly těsné?
vnuk zeptá se... Kol ticho – ani zmínky.