Má rolnička v té knize nejvíc zvoní,
tož, čtenáři že s bohem dát mám, cítím,
však nevím, zdali mezi tímto kvítím
dle jeho choutky líbezně vše voní.
Já za to nemohu, že mému koni
sed’ tenkrát rozmar v sedlo, s ním se řítím,
ať potlesku, ať hany vlnobitím,
kde, písni, čisté zdroje tvé se roní!
A víno mé když mnohým příliš sladké
a mnohým ostré zas, já pravím klidně:
ať tvoří sám, kdo ve všem najde chyby.
Nu mračte se neb usmívejte vlídně,
to jedno! pán můj v pouti žití krátké
chce žít a pět, jak jemu jen se líbí!