Rci, kalich duše tvé, tak božsky krásný,
pro koho kvete v žití dlouhé pouti?
Jen děti zlíbat, chotě obejmouti,
je dost i málo, by byl člověk šťastný.
Chce srdce víc, háv jeho tmavořasný
se každou bouří více musí vzdouti.
Však marné vše, zpět k povinnosti plouti,
v ten přístav poslední, cíl všeho jasný.
A srdce vadne, děti rostou zvolna,
muž dávno sestár’, zvyk je denním katem,
snem skoro náklonnost je obapolná.
Proč žít a k čemu? – A přec v citu svatém
dál pouta líbáš, výčitka co bolná
vře horkou slzou. Nech ji, ať je blátem!