Je každá báseň kázní, příteli,
ty světu se jí třeba nezavděčíš,
leč jistě nějakou svou ránu zléčíš,
o které druzí tuchy neměli.
Což rána – ta se časem zacelí,
ať před svým Bohem v tiché dumě klečíš,
ať orlem letíš v kruzích stále větších,
vždy tobě bude jako oceli.
Čist, nepoddajný vyjdeš, neoblomný.
Co kázeň jest, je velké dobrodiní;
to nechápe-li kdo, být nemůž’ skromný.
Vždyť krása deptá vše, skráň každou stíní,
jak zjevení klín její šlehne hromný
všem v hruď – Je vinou tvou, že jsou tak líní?