Té formě chtěl jsem na vždy „vale“ dát,
však dnešní noc tak renaissančně syta,
jak plna barev polosvětly kmitá,
mi souverenně začla diktovat.
Mě bylo, Lorenzových do zahrad
jsme přišli k agapě, druž k žertu hbitá,
svou stancí Polizian hosty vítá,
všem chce se Krásy, nikdo nechce spát.
A ploský měsíc, bledý akrobat,
jakby se škrtil ve haluzích stromů,
se šklebí... v šeru palácových vrat.
Co v sférách vyšších klátíme se domů,
šat bílý mih’ se, či lesk luny spad’
v škleb našim slokám, jež zpíváme – komu?