Přes oceán, jenž v dálku nekonečnou v tvář hvězd posílá svoji hymnu věčnou, kde ptáka křídlo umdlí dlouhou poutí, kde vlna, kterak roste a se hroutí,
sta hrobů otvírá ve každé chvíli, přes pralesy, kde borovice kvílí, přes pusté stepi a z farm osamělých, kam nezbloudí krok lidský v týdnech celých,
z měst obrovitých mravenčího ruchu, kde v shonu paží tisíce i duchů, kde jako v kotli čarodějek pojí se vášně, snahy, zlo a dobro v boji,
kde nade hmotou velká, kyklopická a neobsáhlá vládne síla lidská, od divů přírody, od divů lidí jsme přišli k Tobě, pro niž láskou pláme,
Tvé oko v hloubi našich srdcí vidí a Tobě v chvíli svaté přísaháme: Chcem zachovati svatý jazyk dědů svým dětem a svým vnukům v ryzosti,
by jako v Mekku v našich kroků sledu též k Tobě putovali s radostí. Chcem zachovati otců staré zkazky, by s hrdostí se Čechem zval náš syn,
a v ruce topor, na rtech píseň lásky, se tulil jak my, matko, ve Tvůj klín! Chcem zachovati k bratrům lásku dělnou, jež nikdy svoji nezavírá dláň,
leč v srdcích vzkvetouc v růži nesmrtelnou na oltář Tvůj svou ráda klade daň. Chcem sílu otců vnukům odkázati a její vzkaz přes hory přes doly
má jako bouře vítězící vláti a nezdolný jak peruť sokolí! Chcem na dně srdce jako démant ryzí Tvé jméno nést jak spasný amulet
a štěstím zvát, na lemu Tvoji řízy mdlé skráně sklonit v smrti naposled! To přísaháme, dělejte, co chcete, vlast v srdcích máme, tu nám nevyrvete.
Cookies on Poetry Cove