SOCHA.

Báj v mysli kruh jest, když se voda zčeří, mdlá hlava klesá, ale srdce věří. Juž osmý rok se v kláštera zděch tají, leč poklid, po němž toužil, jest mu bájí.

Jak ztracený sen, něco nosí v duši, chce vyslovit jej, ale zas jen tuší. Jak tajeno by cosi těmi zděmi – rty otevrou se, ale jazyk němý.

A chodí chodbami a chodí sadem a pláčem duši, tělo trýzní hladem, a vstává s lože, před oltářem kleká, ba juž se tluku svého srdce leká.

Tak jeseň mine, mine zima dlouhá, a v srdci jeho stejný žár i touha. Hle, jaro! vůní dýchá pažit mladý; byl večer juž, když zbloudil do zahrady.

A nevěděl, kam noha mdlá se pouští, dál v husté loubí, dále v šeré houští. Zeď omšená tu náhle před ním vstává, jak milý chlad tu a jak svěží tráva!

Přes omšenou zeď jasmín v plném květu své větve sklání; brouk i motýl v letu. A vzduch tak plný vůně opojivé, jen pták na větvi zpívá v ticho snivé.

Tu novou mukou v něm to vzkypí náhle, leč nadarmo! slov nenajdou rty zpráhlé. Cos divným leskem ve očích mu hárá. Ten ptačí zpěv, ten jasmín, ta zeď stará!

I sahá k srdci, kleká rychle k zemi a tlačí se blíž ku zdi haluzemi, a rozhrnuje květy s vonným dechem, a slyší, jak mu srdce buší spěchem,

a větve trhá, rve, seč jeho síla – ha, jaký zázrak! před ním socha bílá. Ve staré zdi, kde stín a světlo v boji, v jasmínu květech socha ženy stojí.

Tak svůdně třpytný je ten mramor těla, jak boží myšlenka by jím se rděla. A mnich se chvěje a po soše sahá, on nevidí, že je to žena nahá.

On kleká před ní jako před Madonnou, a v horkých slzách jeho oči tonou. V těch tazích tváře, v oblých tvarech boků, zde všecko jest, co hledal devět roků.

Z těch sličných údů divá něha dýchá, ta ňadra dmou se jako hudba tichá. I líbá sochu, sedne si k ní v trávu a do klína jí sklání horkou hlavu.

Svět řecký před ním v plné kráse stanul a jak div boží v jeho duši skanul. I leží tu; jak větry listím hrají, co neznámých mu vypravují bájí!

I zdá se mu, že mysterium krásy spí v jeho duši pro budoucí časy, že věky stár jest, že jest stále vesna, že nad ním letí maenad vřava běsná.

Jich slyší Evoe! ba cítí v spaní, jak jejich vlas se dotknul jeho skrání. Teď šťastným jest, on neví, že se stmívá, co duší zval, to slavíkem v něm zpívá.

Kde srdce měl, tam vonná růže hoří a květ svůj houpá v lásky věčné zoři. Hle, z tváře plá mu odlesk věčné krásy, a jasmín s rosou padá v jeho vlasy.

Báj v mysli kruh jest, když se voda zčeří, mdlá hlava klesá, ale srdce věří.