Půl věku přešlo, co v mé sny jsi hřmělo,
ó jižní moře! Hřmíš však stejně dále,
v měst severních tě vřavě slyším stále,
jak v tiši břehů tam se’s rozšumělo.
Stem Siren tenkrát jsi v mé srdce pělo,
jich tvary zřel jsem v pose okázalé
na srázné, k vodě nachýlené skále,
až v očích se mi divnou něhou tmělo.
To všecko zmizelo. – Hluk stále slyším,
tvůj, moře, hluk, on kráčel stále za mnou.
Ach, na tvém břehu divní snové, krásní!
Já sestár zatím, stal se hodně tišším,
však z škeble, na Dantově věčné básni
jež leží, slyším dál tvou píseň klamnou.