Sny.

Když zticha v okno otevřené se plný měsíc přiloudí, duch v myšlenkách se zapomene a mysl v dumy zabloudí,

když rozechvělé srdce struny starými zvučí nápěvy: tu ve paprscích bledé luny roj snů se tobě objeví.

Ó pověz, odkud přiletají v náš údol žalů slzavý, a proč před námi rozstírají své věštby závoj mlhavý?

Či snad jsou bratry oněch duchů, jež strážnými zvem‘ anděly, jenž v srdce mroucí v bouřném ruchu mír dýchají a veselí?

Anebo snad jsou květným zřídlem, jímž plyne radost do světa, anebo jejich hvězdným křídlem duch do věčnosti zaletá?

Jak v mlze před tebou se staví těch skřítků zástup milohravý, hned jeden podává ti číši, již věnčí bujný, planý mák;

jen jejího se dotkneš kraje, juž lehce tvoje prsa dýší a lehká mlha kalí zrak, ve různé směsi všecko taje

a duše volná jako pták na vlnách upomínek hraje a letí, letí do oblak! A nyní teprv v divém reji,

jako když struna zakvílí, v paprscích luny přicházejí a síní tvou se rozptýlí. Tu jedni nad tvým ložem klenou

řetězy růží plamenných, až noc tvých spánků zamlženou rozvlní jejich rej a smích. Hned v spící duši tvou se sklání

jak tužeb dávných rozchvění, hned jako mrtvé milování, hned jako hvězda nadšení. Co vzdálenost jim a co doby?

Přes hory letí, přes lesy, oživí kouzlem víry hroby a zemi spojí s nebesy! Hle, ve rozmaru jeden klade

své ucho na tvé srdce mladé; snad poslouchá, jak v tobě buší, hned zazvoní, hned zavzdychá, snad někde blízko lásku tuší

a raděj dále pospíchá; však darmo! – sen tvůj rozpustilý ve běhu srdce zastavuje, a luzný obraz tvojí víly

mu v barvách duhy odhaluje, a nechť se srdce jak chce zmítá, sen chvátá jemu v zápětí, milenky obraz až v něm kmitá

a jemu klesne v objetí. Tak nad tvou hlavou tiše táhnou jak bílá peruť anděla, a mnozí upomínkou sáhnou

až na dno srdce docela. I rychle vedou tebe zpátky, kde štěstí svit ti v mraku zhas’, tu slyšíš písně drahé matky,

tu slyšíš druhů známý hlas; ba v mysli tvojí šeré dumy i z dvora stará lípa šumí. A co vzpomínky v srdci plály

bez starosti a bez žalu, sny všecky juž se vystřídaly před zrakem duše pomalu. Ty z lučin rajských v srdce vanou

myšlének nových svěží kvítí, ty ještě sladkou nebe manou tvá víčka v letu pokropí; však rychle ve hvězd zlaté přízi

jak přelud noci náhle mizí, a než v tvou jizbu slunce svítí, pryč odletěly bez stopy! Ó tmavé noci plaché děti,

ó chvíle štěstí blaživá! váš rej mi posud hlavou letí a hudba v srdci vyznívá Ó rcete, zdali v prudkém letu

jste prchly v stíny pralesa? zda usínáte v lístkách květu, než hvězdy skryjí nebesa? Či bloudíte snad v laškování

kol milenky mé spících skrání? Ó vdechněte jí v probuzení na rty mé ranní pozdravení!