SNY.

Co všecko chtěla bys, ó duše moje? Při Platonově sedět symposiu a zbožně naslouchat, jak sladká moudrost chví mudrce rtem jako zlatá včela,

a vidět otevřená ústa žáků med sladký hltající, v zlatý vrkoč se dívek zabořit v té meditací a cítit smrt a život – jedna báje, –

jak zvedá jejich harmonická ňadra, co flétny v předsíni se ozývají na sladkých rtech, jež práhnou po polibcích. Co všecko chtěla bys, ó duše moje?

S lví tlamou zdobným klepadlem být, na němž kdys unavené spočinuly prsty božského psance. – Večer byl a v Lucce se tměly ulice, v nichž lidí stíny

v stín splývaly. Tam unavený stanul, a bušil klepadlem na jedny dveře, a Monna Gentucca mu otevřela, a ráda uvítala zbloudilého,

a ráda krb mu otevřela teplý. Tam used klidný, a co venku vichr třás okenicí, otvíral on před ní své listy, cestu Očistcem a Rájem,

a blaze, volno bylo mu v té chvíli... Co všecko chtěla bys, ó duše moje? Na Muraně při kvasech Tiziana být růží, kterou Pocofila zvedla

jí zastiňuje, vějířem jak vonným, polibky Aretina... Venku vůně a lahoda vlá noci červencové, zde jako blesky vtipy střídají se,

a víno kypí v pohárech a život se rozlévá a bouří mocným proudem. Pod balkonem zní stance Ariosta mrouc v sladké hudbě divých políbení,

a potlesk hostů, cynickému vtipu jenž platí, obé stopí jednou vlnou... Co všecko chtěla bys, ó duše moje? U Galilea stát, když při mučidle

svou pravdu hlásal, státi u Kolumba, když první šťasten křikl: Země! Země!! Ty políbit bys chtěla Chéniera na popravišti krví zvlhlou kadeř,

a opakovat nesmrtelné verše, jichž dozvuk stlumil kročej žalářníkův a bubnů třesk. – Ty chtěla bysi rovněž být při tom, z Shelleye když, utopence,

šat sňali, v jehož kapse promočený byl výtisk Keatse nesmrtelných zpěvů!... Co všecko chtěla bys, ó duše moje? Svět celý obejmouti mnohotvárný,

a výkvět lidstva v tom a jeho snahy. Však nad vše nejvýš chtěla bys, já znám tě, zřít unavenou, bludnou českou duši a zdranou k smrti, nad Jungmannův slovník

jak uklání se v neznámé kdes chatě, a líbá první stránku v svatém dojmu, a volá k hvězdám šťastná, vykoupená: Jsme! Žijem! Národ jsme! My budem žíti!

A vše bys dala za to, viď, má duše?