Zděsily tě hrozní snové,
sladká duše, co jest sen?
Sny zas mohou přijít nové,
otravovat tobě den?
Jsou prý okna do budoucna
a lhou přece, nevěř všem,
modlitba tvé duše vroucná
nemůž’ splacena být zlem.
Jsou prý echa minulosti...
O, pak věř jim ještě míň,
kroky spíš jsou zpitých hostí,
bouřících tvé duše síň.
Co se všecko přes den nezdá
v shonu žití, vzruch a vzlet
ve snu zaplane jak hvězda
noci tmou a tryská v květ.
Bledé kvítí v pařenisku
tuch a záchvěvů a dum,
v tůň se zřítí v rychlém trysku,
jak se vzneslo – nevěř snům!
Jedno vroucí políbení,
nad vše živá skutečnost,
poví líp ti, co jest, není...
Láska jest, měj na té dost!