Svit slunce plným proudem v dílnu padal,
hrál po skizzách, jež na zdech rozvěšeny,
po řezbě rámů úlisně se skrádal
a v pruhy nachu koupal tmavé stěny.
V tvář Pierrota hodil chumáč smíchu,
pak stlumen temným tónem gobelinu
jak zlatá, dlouhá nit se mihnul v stínu
a jako motýl na květ sedá v tichu,
se ztajil v sfingovité tvoje tahy,
ó Jocondo, ty velký dive štětce!
pak zbožně hladil bacchantky bok nahý
a ironicky zhublé tělo světce;
až na žlutavém tónu starých rytin,
jež byly nade dveřmi, vystřízlivěl
a zhas’, kde velký marabout sám civěl
na jedné noze v šeru vlhkých sítin.
V té směsi nábytku a starých zbraní
před podstavcem antická vása stála,
rej Maenad s Priapem byl vyryt na ní,
v ní hlohu zkvětlá větvička se smála.
A v umění, jež dýchalo tu všady,
ten přírody tón vpad’ jak jásot plesný,
jak nevinný a prostý pozdrav Vesny,
jímž v ňadrech vesmíru vře život mladý.
V té práci duchů, v rej snů triumfalný,
ve dumy ticho a v myšlénky tíseň
ten kvítek hlohu, jejž lom zrodil skalný,
nad nímž se chvěla skřivánkova píseň,
pln rosy, vůně hlásal usmívavý,
jak dívčí půvab, hovor dětský, svěží:
Na ňadrech přírody že všecko leží,
ta umění že zdroj a cíl je pravý.