Tříšť rozbitých hvězd slétla k spící zemi,
ten zázrak zimy, sníh, vše kolem kryje,
rmut země mění samé na lilie,
plá střechami i stromů haluzemi.
Jak vždycky jsem před zázrakem tím němý,
stesk zašlých dnů a mládí utopie
se z bělosti té, která slní, lije
v tůň duše, utýranou vichry všemi.
Mně sníh je symbol velikého klidu.
Jak tiše s nebes zachmuřených padá,
jak soucitně tu všecku halí bídu,
ty hvozdy černé i ta pustá lada!
Plášť jeho sobolový na vše stačí,
i na tu v trávě malou kostru ptačí.