Snad jiný básník přijde v lepších časech
a bude zas pět starou píseň jara,
jas v dívčích očích a zem v zlatých klasech
a oheň nadšení, jenž v hroznech hárá;
a bude pěti starou píseň bolu,
jíž tisíc srdcí tady vře a puká,
pot skrání pod jhem, v němž jdem všichni spolu
i slast, když vrásky stírá měkká ruka.
A bude pěti, teplem krb jak dýše,
co něhy v sobě tají návrat domů,
i hořkost, kterým samoty vře číše,
když večer kráčíš řadou holých stromů.
Snad bude o tom píseň zpívat jinou
a zbožnější mu budou slouchat davy,
a předsudků snad záští stíny minou,
jež mne a jiné štvaly do únavy.
Ta píseň lidstva stejná, nevypěná,
vždy různé formy a vždy stejné látky,
jak slunce zářná, kouzelná jak žena,
a milá jako v poušti pramen sladký.
Ta píseň věčná věru stojí za to
být pariou jí k vůli v hlučném davu,
žít sobě jen, byť vše nám bylo vzato,
vždy ruce spínat – nesklánět však hlavu.