Když v pustých ulicích juž zvony znějí
a v kalužích jak prasklých zrcadlech
lamp svity matně se a plaše chvějí;
kdy vlhko tmou na opryskalých zdech
jak stříbro plá a v kapkách dolů splývá,
a ospalými stromy táhne vzdech;
kdy mlhou mnohé malé okno kývá
pod střechou v mansardě, kde teplo již
a samovar o závod s krbem zpívá;
jak mnohé srdce nesouc velkou tíž
si zavzdychne: „Nač toto žití celé,
když každý krok jde v nic, jde k hrobu blíž!“
A listí podjesení zkrvavělé
do bláta padá pomalu a dále,
a ulice jsou víc a více ztmělé.
A tak to chodí včera, dnes a stále.