Sám v krajinu se dívám zasněženou;
jak bolest v srdce mlha padá k zemi,
jak mraky nebem duší sny se ženou
a teskno, smutno je mi!
Sám v krajinu se dívám zasněženou.
Žár v krbu vzplál – teď zase dohořívá,
a z koutů plaší stíny v divém reji;
teď zase tma, a v moje okno dívá
se celý pustý kraj tím příšerněji.
Tu hřbitovní zeď, tam suchý strom kývá –
žár vzplál a dohořívá...
A vítr hvízdnul zasněženým dolem
tak chladně, ostře, až to jelo kostmi...
ha! to smrt jela kolem
a vzpomněla mi, že jsme v světe hostmi,
jenž touhou žijí, umírají bolem.
A vítr hvízdnul zasněženým dolem.
A černé stíny táhnou od hřbitova,
a jest mi, jakbych ztratil všecky známé,
jak v útěchu bych neměl vzdechu, slova,
ni naděje, co úsměvem nás klame
a slzou těší znova.
Jak oko strhané když v sloupu stojí,
se měsíc dívá v propasť mraků temnou –
Ó anděle mých písní! v žití boji
nechť bol mne schvátí, sbělí kadeř moji,
jen ty, jen ty buď se mnou!
Žár v krbu vzplál a zase dohořívá,
mha padá k zemi, víc a víc se stmívá...