Ty smutné večery znám,
kdy za vším vstává stín tmavý
z dna řeky, z haluzí stromů,
kol chmurných táhne se domů,
co slunce spěchajíc v náruč tmám
své plameny na purpur taví.
Ty smutné večery znám!
V nich bloudím a nevím kam,
až tělo i duch můj se znaví.
Tu v noc, jež valí se řekou,
se chmury podivné vlekou,
tak rovny těžkým jsou myšlénkám.
Krok váhá, zpět jde, se staví –
tak bloudím a nevím kam.
Chci hrdý býti a lkám,
chci věřit, cíl můj že pravý,
chci vrátit se ku svojí práci
a v tom zas duch odvahu ztrácí,
chci dál a umdlévám.
Mé okno v obzor žhne mhavý.
Chci hrdý býti a lkám.
Co vlastně toužím, se ptám.
Sny prchly mládí a slávy!
Jen jednu duši svou zváti!
Jen jednou moci jít spáti
a necítit se tak sám!
Tak hlodá, hryže sup dravý,
ach, dobře vím, po čem se ptám.
Vše splývá v tmu tu i tam...
Má lampo, zda tvůj lesk žhavý
mi vrátí dnes opět sílu
a hrdost v tvář svému dílu
zřít, v oku nadšení plam?
Tak sám zřím do dálavy –
vše splývá v tmu tu i tam...
Ty smutné večery znám...