Smutné sloky.

Tak tiše ruku na mé skráni nech, ať necítím, že juž se připozdívá, zeď stará květ má, balvan v řece mech i v suchých věncích hřbitovních to zpívá,

když večer v listopadu k zemi splývá. Tak tiše ruku na mé skráni nech, ať necítím, že juž se připozdívá. Dost dlouho šli jsme spolu. – Pojďme dál,

nechť místo růží dám ti břečťan holý; já nejsem slavík, jsem jen doupnák skal, můj zpěv kvil děcka, jež zbloudilo v poli, ty víš, co těší, já vím jen, co bolí.

Dost dlouho šli jsme spolu. – Pojďme dál, nechť místo růží dám ti břečťan holý. Když růže svadnou, břečťan zbude přec i kolem hrobů on se věrně točí,

než ptáku, duši, smrt otevře klec, přej dlouho slíbat věrné tvoje oči. Mír z tebe vlá, jak ve chrám když se vkročí... Nechť růže svadnou, břečťan zbude přec

i kolem hrobů on se věrně točí. Tak tiše ruku na mé skráni nech, ať necítím, že juž se připozdívá, ať povíme si v dlouhých večerech,

že klidná bude cesta, jež nám zbývá, co stih jsem klid, jenž z očí tvých se dívá. Tak tiše ruku na mé skráni nech, ať necítím, že juž se připozdívá!