Ba láska též svá paradoxa mívá,
dva sešli se a oba byli v smutku,
pro ztrátu jakous naříkali v skutku,
vzdech jemu hruď a pláč jí ňadra zrývá.
Tak sladká zdála se mu a tak snivá,
a svůdná sametovém ve živůtku,
že nevěděl, co s bolestí ved’ půtku,
že vášeň v hloubí srdcí obou zpívá.
By slzy utřel jí – on v zrak jí líbal,
od očí k ústům cesta není dlouhá,
by ztišil vzdech jí – k ňadrům se jí shýbal.
A jak ji těšil, rozbujněla touha,
ji na klín vzal, by v klid ji ukolíbal,
co staré bolesti se rozkoš rouhá.