Na břehu moře svoje valné voje
on sestavil a sčet’ a přehlíd’. Jiný
moh’ cítit šťastným se, však jemu stíny
na skráně shlukly nesmírné ty roje.
Jich útoky a ústup, vřavu boje,
cest pochody i tábor nehostinný,
vše prožil v tom, zde cítil tíž své viny,
až v zrak mu tryskly slzí hořké zdroje.
A ptal se v duchu: „Za sto let z té moci
zda jeden z nich tu bude živý, zdravý?
Ne, všichni zajdou v Acherontu noci.
Já s nimi rovněž – nebylo by lépe
jich ani nevylákat v plen té slávy,
nad níž se jistě šklebí Fatum slepé?“