Jdeš mladou zelení a zříš, jak tlačí
se k světlu pupenec na holé sněti,
jak sedmikrásám louka sotva stačí
a v davu k slunci jak se hrnou děti.
Smích, zpěv a radost! – Náhle v tvojí duši
stín velký vstává a jak jdeš, tak roste,
a radost z jara tobě rázem ruší,
vše je ti všední, obyčejné, prosté.
Rmut starý náhle splašen na rty stoupá;
čím potřísnils kdy duši, labuť bílou,
se před tebou jak veliký stín houpá,
rve klid ti z ňader divou, tygří silou.
A myslíš, jak ti bylo v prahu mládí,
kdy čist a dětinný jsi šel tu kolem –
teď cítíš jen, jak šíleně čas pádí,
a co jsi ztratil mládím, měříš bolem.