Smrtka malá, smrtka malá
u hlav mého děcka stála.
Já ji viděl o půlnoci,
zahnat ji, jsem neměl moci.
Šept jen v polosnu a temně:
Smrtko malá, pojď radš ke mně!
Usmála se, v hnátky tleskla,
jakby bublina se bleskla.
Zmizela, já oddych sobě,
zlíbal děcka ručky obě.
Dítě živo, uzdraveno;
divný osud však mé věno.
Dítě vzrůstá v kráse prosté,
zřím, u něho Smrtka roste.
Dítě dospělo juž hnedle,
velká Smrt juž stojí vedle.
Ptám se, ač mně mizí síla, –
Snad ta malá lepší byla?