Vzlét’ orel k nebi, v zobáku želvu nes’ a kroužil v modru nad kmetem, který snil, leb jeho lysou považoval za srázné skalisko, třpytné v slunci;
a chtěje rozbit kořist svou, pustil ji, ta létla kolmo na hlavu starce, v ráz ten mrtev klesnul – božský Aischyl dokonal, jako by schvácen bleskem. –
Zvuk chóru vážný vlnil se jako proud, jenž táhne zvolna k velkému moři, zněl a slavně chvěl se jako hlasy zástupů prosících: Světlo! světlo!
Smír! Život! Radost! Jásání! Štěstí! Mír! Jeť člověk bohem nadšením, silou svou! Při zvucích vlastní, velké básně Sofokles velebnou vydech’ duši.
A básník, který z poháru žití pil jen trpkou pravdu, pelyňkem jemuž zlým a žlučí byla žena, který s vášněmi zápasiv prožil všecky, –
jak smutný jeho život byl, smutná též báj zbyla lidstvu o smrti jeho, – psy byl roztrhaný Euripides. Symbolu, písni má, závoj strhni!
Psy básník velký roztrhán! Často zřím v svém snění, kterak vrhla se divě naň ta lítá smečka, zuby ceníc, sápajíc divoce kmeta v kusy.
Tu chrtů dlouhé, větřící tlamy zřím, tam tupých vidím buldoků slepou zášť, vlk lačný funí, feny tesák proniká oběť svou mroucí v křeči.
Znám toho chrta, kritik to žluče pln, znám tupou tlamu buldoka, pedant zlý, znám vlka, školometa, znám též feny té zběsilé vztek a vášeň!
Jak smečka chrtů ryla se v těle tom, ten mozek sápal z mohutné lebky té, jež porodila davy obrů, druzí co trhali jeho údy!
Tak v ducha jeho dědictví ryje teď sta hlupců spilých moudrostí školních knih, sta přežvýkavců, kteří slinou geniů zářící stopy špiní.
Ó velký stíne, usmířen můžeš být tím smutným losem, společný nám je všem, kdož tvůrčím křídlem tknuti cestou neschůdnou kráčíme k idealu.
Cookies on Poetry Cove