Již záchvat přešel, volnějším se cítil, a z křesla vstal. – Hle, mohl přejít pokoj bez sluhy pomoci, přistoupil k oknu a trnul žasem. Jaký byl to západ!
Nad Milanem, hle, plálo moře světla: štít každý, každá střecha, každá římsa jak démantové hroty plny jisker se míhaly, to okno bylo topas
a ono rubín žhoucí do krvava, i kouty ulic odlehlých a prázdných se skvěly zlatým prachem. A to nebe! To výheň žáru dnes! I zdálo se mu,
že nikdy ani v sladkých dobách dětství a mladé bujnosti a mužné síly zrak jeho nebyl takto pronikavý a chápavý, pít v sebe také světlo!
I pil je hltavě, až zřítelnice mu přecházely, při tom usmíval se a opět zpátky ku městu zrak stočil, jež před ním hořelo jak výheň Danta,
jež druhdy šlehal důtkami své písně. A myslí jeho letělo to vírem; dny chudoby o suché kůrce chleba, dny tuhé práce a dny tajných tužeb,
dny úspěchů s úsměvy krásných paní a sladkým zpěvem jich, dny hojných kvasů, při kterých ovšem sedal jako Cato a nepozorován přec pozoroval,
dny plodné práce v středu milých žáků, dny resignace a dny pokoření... Z všech nejvíc jeden: bezbranný a chorý kdy na ulici padl bez pomoci,
kdy cítil v srdci nejvíc bídu svoji a opuštění všemi na té dlažbě. Pak bouřné dny a scény revoluce a davů potupný skřek, ztroskot říší
a novou dobu lidstva na obzoru, kam vejít neměl, již zřel duchem pouze, jak Mojžíš svatou zemi s hory Nebo. To vše tou řekou světla vrátilo se
v zrak zpitý, jejž nemohl odvrátiti od feerie nebes! – Ustoup' zpátky a beze slova klesl v náruč sluhy, jenž za ním stál a nemoh' pochopiti,
dnes odkud taká síla v chorém kmetu. V té chvíli osudné „byl“ šept' již Osud.
Cookies on Poetry Cove