Dav šílených žen thyrsy místo zbraně
jej ubil uštvaného, a pak s těla
šat sedrala mu divá smečka smělá,
a v tygrů plen jej vrhla. Kolem stráně
se tměly jeho krví. V houští laně
se chvěly děsem, hrůzou oněměla
druž ptačí, skála, která k nebi čněla,
se třásla vraštíc hněvem chmurné skráně.
Smrt hrozná to, a přece velkolepá!
Žil nadšením a toto gigantické
jej schvátilo a jak bůh padl velký.
To lepší přec. Nás uštve závist slepá,
pak o to, co v nás velké jest a lidské,
i nad hrobem se rozum brousí mělký.