Smrt Lukanova.

Být větším doby své, je velká vina, být lepším jí, toť teprv kletba hrozná; ve svoru obého je velduch třtina a brzy strašný obého trest pozná.

Tak myslil Lukan. Kynul otrokovi, leh’ na lože tu proklínaje chvíli, kdy Senekou představen Neronovi... Teď za to dal si otevříti žíly.

Byl větším tyrana – to k zmaru stačí. Byl lepším tyrana – teď musí zmizet. Co s moudrostí mu strýc? Co žena v pláči? Čas nejvyšší plod ctnosti svojí sklízet,

jeť vinou doby jen, že zraje v krvi. Však jeho báseň, torso příští době, té k vůli mohl okamžik jen prvý se zachvět, zapírat, být třtinou v mdlobě.

Však posléz co i s tou? Výš pravdu cení a přísnost reka, vzdor své mužné síly. Můj pozdrav, strýče! Ženo, políbení! A klidně dal si otevříti žíly...

My všichni, po věcích kdo jdeme za ním a doby tyranství a tíhu nesem, laur laciný dnes tisknem ku svým skráním, však před bohem se vlastních ňader třesem;

jichž Nero doba je – ó proč jsme větší? Být lepším skoro ani zázrak není, však za obé trest ve smrtelné křeči my odnášíme v stálém utrpení.

Svou každou knihou otvíráme žíly, a naše krev z nich teče tiše, tiše; v ní vzruch a vzlet a nadšení, dar síly a teplo, žár jak z plné slunce číše.

Po boku rozum – strýc Seneka stojí, u nohou žena – rozkoš lásky marné; my klidně paže nastavujem dvojí a otrok bodne, paprsk krve parné

se valí dál a zas a dolů stéká, až srdce v slední zastaví se křeči, zrak upřen klidně v kout zří, kde Smrt čeká. – Však než náš Nero lepší jsme a větší!