Smrt Ježíšova.

Zved’ Pilát čelo z ňader Magdaleny a v ucho šeptal tajemná jí slova: „Saronských růží keři operlený, ó vázo, z které vůně denně nová

se řine, mamíc duši, dive ženy, tvůj žár mi denně tužší pouta ková, duch prahne za tebou jak lačný jelen; věř, Venuši by za tebe dal Hellén.

Jak odměniti mohu, rci, ó ženo, čím plníš srdce zprahlý, mroucí pažit? Ó pokyň jen, vše bude vyplněno, tys rosa nebes, která můž’ jen svlažit

pal vášně, pro kterou svět hledá jméno, tys vrchol štěstí, jejž lze v světě zažit, tys hudba v žití mého spornou vřavu a za tvůj smích dám všeho světa slávu.

Co dáti mohu tobě za odsluhu těch vděků, před nimiž hvězd záře mizí? Vzít červánky na lože tvé a duhu do lemu tvojí blankytové řízy

vtkát chtěl bych jako mihotavou stuhu a do ní zlatý paprsk, cit svůj ryzí, a vzkřísit zmlklé Hellady vše Musy, by hrály v rytmu řeckém k tvojí chůzi.

A všecko to by ještě málo bylo. Vše růže asijské pod tvoje tělo, všech ptáků pění by se v souzvuk slilo, by v sladké snění tebe uspat mělo.

Z Libanských cedrů, chtěl bych, aby dštilo v snech celé moře stínu na tvé čelo a fléten tóny s kaskad plesným echem by mísily se s tvojím sladkým dechem.

Ba Sidon, Tyrus tolik skvostů nemá a hrdý Řím, Palmyra přebohatá, čím zahrnul bych tebe; hleď, juž němá jsou ústa má, neb trnou žasem jata.

Sup vášně v srdci tluče perutěma, ó krásou svou jen nevzbuď ve mně kata, ó zahal spíš, než odkryj svět svých vděků, když nechceš rtům a duši podat léku!“

A ona usmála se, poupě růže tak nezaplane v nachu ani rose, jak ústa její tisknouce se úže ku jeho uchu, v zraku zamihlo se

cos jako zmije: „Vladař všecko zmůže...“ a mlčela – on žárným zrakem prose jí líbal ruce, ramena a šíji: „Ó mluv, již mluv, ať teprv zvím, že žiji!“

„Nuž ty jsi vladař,“ děla šeptem plaše, „dej toho život mi, jejž lid tvůj zítra chce křižovati místo Barabáše!“ „Co tobě po něm?“ – „Chci ho, mého nitra

to přání, má-li dál kvést láska naše. Ty váháš? – žádná výmluva tu chytrá ti nepomůže, čím je muž ten tobě?...“ On mlčel, jen jí líbal ruce obě.

A chvěl se, dumy mračno na své skráni; touž prosbu vznesla k němu jeho žena, tak smutná, snivá. Byla chvíle ranní, když vzbudila se náhle poděšena

na jeho srdci; duchem v přemítání, co myslí jeho táhla Magdalena, on srovnával své ženy bledé líce s růžemi této luzné kouzelnice.

Rty Prokuly se chvěly žalnou touhou: „Dej toho život mi, jenž zítra zhyne!“ A vyprávěla, celou noc tu dlouhou co zrcadlo snů temné, truchlostinné

jí ukázalo vidin svojich prouhou, jak bledá Krista tvář jí stále kyne, jak viděla – to před zrak se mu vrací – svět celý jak se v černou propasť kácí;

thyrs bohů s obětnicí v prachu leží a staré chrámy jak se řítí v trosky a barbaři jak stáda bez otěží hřmí světem, z něhož zmizel v ráz dech božský,

jak mrtvoly a hranice se věží a srdce proklaná a štvané mozky jak na troud práchniví a z rumu světa jak velký požár vzhůru k hvězdám vzletá.

A Pilát snil: Hle milenka a žena o jednoho zde muže v těžkém sporu, ten sen, ta divná budoucnosti změna? A zrakem zalet’ na Golgoty horu,

kde čněl juž kříž, a slyšel, jak zem stená pod legionů kroky, na obzoru jak přízrak světa nový řád se tyčí v svět zakrnělý, malý, trpasličí.

Zřel hasnout slunce, slunce svojí moci. – Ne, starý svět se nesmí zbortit v kusy! Čím on by v zvratu tom a bez pomoci? Vlas Magdaleny probíraje rusý

jak díval by se zděšen v oko noci, zřel v její zrak a šeptal: „Umřít musí!“ a nelíbal víc, s vytřeštěným zrakem kýs fantom stíhal v dálce za oblakem.

A Magdalena věru nevěděla, proč před chvílí ten otrok vášně svojí schlad’ náhle, ústa proč mu oněměla, proč smělá ruka váhá a se bojí,

proč kouzlaplné vděky svého těla mu darmo nese vstříc, v myšlének roji proč z prstů vypustil vlas její rusý a šeptal zděšen: „Muž ten umřít musí!“