Po srázu hor hřmí divný hon. Vír prachu
jak mračno letí, s lidským hněvným hlasem
řeht ořů splývá, země chví se žasem,
Dryady v keře utíkají v strachu.
A v tísni hřiv a kopyt divém vzmachu
svých ořů, které lidským živil masem,
zdrán leží s blátem potřísněným vlasem
mohutný Glaukus v krve vlastní nachu.
Venuše vítězná se nad ním tyčí:
„Mnou zhrdal’s! Oř ti všecko, zajdiž ořem!“
Smích její polnice jak bitvy ječí.
Však bohyni v tvář zmírající křičí:
„Líp koněm rázem nežli v dlouhé křeči
pro ženu zhynout malomocným hořem!“