Tiše, tiše po špičkách
jako v snách
chodí okolo Smrt denně;
sotva že ji ucítíš,
o ní víš,
s tebou jest a v každé změně.
Dříve nežli rozkvěte,
z poupěte
na tebe se z dálky dívá,
krade tobě polibky,
z kolíbky
tvého děcka tiše kývá.
Tisíc mask si vybéře
v důvěře,
že ji poznat, marná snaha!
Tato stará baletka,
koketka
k ličidlům vždy novým sahá.
Náhle tebe poděsí,
hraje si
na pastýřku idylickou;
jeden škleb – v tvář vrhne ti
v zápětí
illusím – tu bídu lidskou.
Řekne: Pravda jsem, ty lež,
jedna spřež
jsi mi, bědná lidská báji,
o niž s ďáblem, s Bohem též,
jak to chceš,
v zoufalé hře v kostky hraji.
Hned bez další repliky
všeliký
tvor se podá této změně.
A tak tiše po špičkách
jako v snách
okolo Smrt chodí denně.