Smích.

Ze staré kroniky list vytržený zní jak báj větrů, hasnouc bez ozvěny, a jestli znova sem jej přepisuji vám písmem čitelným a prostým rýmem,

chci věrný tomu být, proč básník sluji. Nuž nazvete to fantasmatem, dýmem, snem mozku zpráhlého neb utopií! Já palčivou skráň v obě dlaně kryji

a začínám: Kdy? a kde? ach to málo mně sejde na tom, dosti že se stalo. Hlad neslýchaný vypuk’ v zemi náhle. Kam padl zrak, tam nivy byly zpráhlé

a v dál se táhly jak šat běložlutý. Vše zřídla vysušil žár slunce krutý, ba pověrčiví lidé vyprávěli, že místo vody v studnicích krev zřeli.

Chleb docházel, žeň nová spráhla vedrem. Strom, který druhdy v sklonu větví štědrém svůj plod nabízel, trčel k nebi holý. Klas jako třtina větrem šustil v poli,

jen slunce žáhlo jako výheň palná. Kraj kolem spustnul, jenom dlouhá, dálná poušť zírala jak tygr, když se nudí. Co zlato platné? Všichni byli chudí.

Král s hermelínu strhnul řetěz zlatý, kněz misku obětní i kalich svatý vrh’ do kouta a smál se v zoufalosti. Na ulicích se bělely jen kosti,

a matek prsy byly troud a plamen, jak dlouhým žárem na poušti když pramen z dna cisterny se ztratí, tak zdroj žití v nich vysušen. Ten volal: „Já chci píti!“

A lízal kámen. „Hlad mám“, křičel jiný a hryzl ruce své. Jak vetché stíny se vlekli všickni města ulicemi. Kněz v brloh zalez’, řečník ten byl němý,

a matku, jež pro dítě uschovala chleb okoralý, luza rozsápala, než mohla spráhlým zvlhčiti jej retem. „Teď účtuje Bůh se zločinným světem,“

tak řekli jedni a se v ňadra bili. „Jen trpme! to je zkouška, trvá chvíli, luh zelení, a pole zlatým klasem se zasměje, zas květ propletem vlasem,

jen týden ještě trpme!“ řekli druzí. A denně v chrám svou nastoupili chůzi a svíjeli se, bili o zem čely. V tom povstal jeden, byl jak prorok smělý,

šel na náměstí a hovořil k lidu: „Bůh nechce vidět velkou vaši bídu, to tím, že není. Pouze Satan vládne. Bůh váš je samý vzdech a pláč, však žádné

v něm smilování. Za mnou pojďte v spěchu, a uvidíte, konec vašich vzdechů dřív nadejde, než slunce v půl své dráhy. Jen za mnou. Vládne Satan a já záhy

vám ukáži, jak vyslyší mé prosby!“ „Nezkoušej Pána!“ zvolal hlasem hrozby kmet velebný, jenž biskupem byl v městě. Však darmo volal. Po vypráhlé cestě

hle, jaké spějí ven za bránu davy jak temné mračno, hlava vedle hlavy, v jich středu prorok s pozdviženou skrání. Jdou pomalu, neb mnohým mdloba brání.

Jdou za město do zpráhlých sluncem luhů. Zde rozmetáno bylo v polokruhu od nepaměti kamení bez ladu, zde balvany se nakupily v řadu,

mech nažloutlý jich lysou skráň pokrýval, na které časem havran odpočíval; ty zvětraly, zas čistě bílé jiné zde trčely kol v poušti bezestinné.

Jak přišly sem? Kdo věděl? Tuším žádný. Sem prorok přišel s davem. Těžkopádný krok zastavil, dav rozstoupil se v kruhu. Smrt na jazyku skláněl se druh k druhu

mdlý jako rákos, který s větry v boji od rána k noci ví, že neobstojí. Ti padli na zem, ti jim k nohoum klesli a všichni zraky roztoužené nesli

ku proroku, jenž v středu jich stál němý. Teď pohnul se, tři kruhy táhnul v zemi, v ně vstoupil a pak slavným začal hlasem: „Ty, jejž jmenují Satanem a Ďasem,

jenž sluješ Anubis, kde Nil se proudí, těm Saradan, kdo po pokladech bloudí, když chráníš skopce Astarin, když oře, se zoveš Rou, ty, jenž jsi lidstva hoře,

zván Gogem v bibli, Asmodejem v báji, Pallantrou v zjeveních a hadem v ráji, jenž sluješ zlým, ač všichni křivdí tobě: Teď zázrakem se ozvi v této době,

ať věří svět, že ty jsi jeho pánem, že vládneš jím, jak zde tím pustým lánem, kde kamení jen, kam zrak můj se pouští. Ty’s pokoušel kdys Spasitele v poušti,

by na chleb změnil kámen. Směj se nebi, a sám teď proměň kamení to v chleby, a klesnem všichni na kolena rázem, a svíjeti se budem zeměplazem.

Tví budem všichni i za věčný plamen. Jen chleba dej nám! Mlčíš? kyň a kámen hned promění se! Rychle! Klekni, dave!“ A kleknul zástup. Ticho. Nedočkavé

se vypínaly hlavy v před. – – – – Touž chvílí smích ostrý zazněl, jak by ze vší síly a z plna hrdla chechtal se kdos v skrytu. Smích příšerný zněl ostře, bez soucitu,

zněl z kamení, zněl bez ohlasu, suše, jak chtěl by říci: Co mi vaše duše! jen hezky mřete, přepychem neb hlady, jste přece mými všichni dohromady.

A v kamení zněl stále smích ten dutý, leč každý kámen zůstal nepohnutý. A smích ten zněl tak hluboký a ostrý, jak chtěl by říci: Vidím vaše kostry

zde v kamení, jež měl jsem změnit v chleby; vlk trhá vás, sup z vaší pije lebi a rvou se o vás šakal, tigr, lvice. A hrozný smích ten zazněl do třetice...

Lid k sobě tisk’ se na kolenou strachem. Tu z davu povstal biskup, ruky vzmachem dav rozdělil a vkročil před proroka, hněv bleskem jemu vyšleh’ z oka,

i žehnal křížem kamení. Klek’ na zem a dlouho modlil se. Smích stichnul rázem. Tu biskup vstal, hrom duněl v jeho hlasu: „Nač prchat chcete němém ve úžasu?

Zda víte, nač to kamení zde? Stůjte a Satanova věštce kamenujte!“